Co prozradím o sobě?

Snad mi odpustíte, že zde neumístím klasický profesní životopis. Tahle stránka nemá být o práci, byť se jí také asi "mezi řádky" nevyhnu. Lidé mají až příliš zažité posuzovat člověka podle jeho zaměstnání či vystudované profese. Otázka "co děláš?" následuje zpravidla hned za "jak se jmenuješ?" a "odkud jsi?". Na tyhle tři věci se Vás zeptá taxíkář, číšník, prodavač, ale i jiný turista ve stejném hotelu prakticky všude na světě. :-)

Takže ... pojďme na to, jako byste byli pouliční prodavač u stánku s koberci...
Jmenuji se Jaromír a jsem z České republiky, Moravák, Hanák, narodil jsem se v Olomouci, v porodnici. Mým "rodištěm" je hanácká vesnice Uhřičice na přerovském okrese, kam moji předkové přišli už před stovkami let. Je mi 39 let, většinu z nich jsem prožil právě v Uhřičicích a v Olomouci, kde jsem postupně studoval, pracoval a podnikal. Nyní již šestým rokem žiji v půvabném, právě "tak akorát" velkém nejvýchodnějším hanáckém městě Holešově.
Město je to, co do životní úrovně příznivé - nedaleký Zlín dává práci těm, kdo ji nenajdou doma či v okresním městě Kroměříži nebo sousedním nevzhledném, leč dvěma velkopodniky známém Hulíně. V Holešově máme kino, krytý bazén a saunu, knihovnu, nádherný zámek s parkem, hvězdárnou, galeriemi a koncertními sály, asi 60 restaurací, barů, kaváren, hospod, výčepů, bufetů, bister a náleven. Veškeré potřebné služby na dostatečné úrovni. Mívali jsme letiště, odkud jsem jako šestiletý chlapec poprvé letěl - odměnou za vysvědčení mne rodiče vzali na 4 dny do Prahy a hned letadlem. To dnes ustoupilo zatím spíše nepovedenému projektu průmyslové zóny a stalo se historií. Historie města je barvitá, částečně spojena se zámkem, ale právě tak se zachovalou synagogou a židovským hřbitovem i oběma barokními kostely. Holešovským farářem býval kdysi sám svatý Jan Sarkander. Židovské tradice připomínáme každý rok festivalovým Týdnem židovské kultury, o duchovní obzory holešovských pečují vedle katolických kněží také kazatelé dalších církví z nichž některé mají ve městě rovněž své modlitebny. Ve městě vystupují přední domácí i pozoruhodní zahraniční umělci - koncertovala u nás například Lucie Bílá, Čechomor, bratři Ebenové, Monkey Business i Karel Gott. Dva hudební kluby hostí pak méně známé, ale často mimořádně zajímavé hudební formace, ať už třeba bluesové v rámci Bluesového podzimku či klidně třeba rockové formace punk a hardcore stylu. 
Dominantou města při příjezdu od Zlína jsou kasárna policejní školy. Původně vojenská kasárna se stala policejními nejspíše pro "neposlušnost" místních vojenských velitelů, kteří se odmítli vzdát v devětatřicátém i osmašedesátém... Jedete-li od Kroměříže, všimnete si jistě továrny čokoládoven Sfinx /dnes Nestlé/, údajně největšího výrobce nečokoládových cukrovinek v Evropě. Před továrnou stojí Sfinga, neméně krásná než ta v Káhiře či ta v Las Vegas. Mimochodem, právě zde prý vynalezli na celém světě slavné "lentilky".
Aha, teď si vzpomínám, že to má být o mně a ne o mém bydlišti. Tak jen jedna věta na závěr... Holešov je město, milí cestovatelé, které určitě stojí za návštěvu! Tak, zase z toho ukecanému Jardovi vyšlo souvětí. :-)

Na střední školu jsem chodil v Olomouci. Dnes se to jmenuje Obchodní akademie, tehdy to byla prostě "ekonomka". Dalo jim to práci, ale naučili mne psát všemi deseti na stroji. Dokázali ve mně - už tehdy - podnítit zájem o soukromé podnikání. Divíte se? Poslední rok nám přednášeli ze skript pro zahraniční studenty VŠE Praha a časopisů, kde se vzdělávali profesoři sami. Byl to vynikající sbor - méně komunistů než dneska, řekl bych. Většinou lidé propuštění z podniků a vysokých škol pro své postoje a názory. Dodnes se před jejich odvahou, inteligencí a noblesou kořím. Jistě, ne všech. :-) Krásným bonusem navíc bylo, že do třídy se mnou chodilo po čtyři léta vedle čtyř dalších "ostrých" hochů hned pětatřicet nádherných dívek... 
Vysokou školu jsem nikdy nedostudoval. Zkoušel jsem to vícekrát - na státních i soukromých univerzitách, ale nejspíš mi to není dáno. Rodiče jsem tím nejspíš zklamal. Sebe příliš ne. Nechci, aby to vyznělo jako kyselé hrozny, ale potkal jsem tam jen málo takových osobností jako na škole střední... Možná jsem špatně volil bory a školy. Nebo mám díky skvělé střední škole vysoké nároky? Snad ti velcí odešli ze školství jinam, nebo co...?!
Sebekriticky nutno dodat, že jsem málo ukázněný a vyvinul se u mne velký problém respektovat toliko formální autority...

Práci, jak jsem slíbil vynechám. Jen velmi stručně, snad vším, čím jsem byl - byl jsem rád. Pracoval jsem ve státních službách, podnikal jsem u nás i v zahraničí. Většinou v oboru finančních služeb různého druhu. Můj profesní život ovlivnilo též několik učitelů, s pokorou a velkým vděkem vyslovím jediné jméno - Vlastimil Kolomazník. Tento malý velký muž změnil můj život nejvíce. Odmalička mi byla zdrojem vzdělání také literatura - od Mayovek, Verneovek a Foglarovek jsem dospěl ke Kyosakiovkám, Tomanovkám, Schreiterovkám a k The Secret. Hrdě hlásím, že jsem "MLM positive". 

Co se týče rodinných poměrů, mám dosud oba rodiče, jež, děkuji, jsou zdrávi a dvě krásné a v životě úspěšné sestry. Obě jsou mladší a výrazně pohlednější než já, jedna žije ve Velké Británii, druhá pár kilometrů ode mne.
Sám jsem dosud svoboden a bezdětný - či se aspoň dosud žádná dáma či potomek se svými nároky nepřihlásili... :-)

Nikdy jsem si nevytvořil vztah ke sportu a pohybovým aktivitám - díky nemoci v dětství jsem dokonce měl od lékařů přísný zákaz těchto aktivit a osvobození od klasifikace v tělesné výchově. :-( Na druhou stranu, přežil jsem co spousta jiných bohužel nikoliv. Díky, Pane. K mým koníčkům tak patří četba knih - beletrie i literatura faktu, sledování filmů - miluji hlavně starší snímky se skvělými herci a silnými příběhy, poslech hudby - naučil jsem se příliš "neřešit" v hudbě styly ani letopočty, dobré jídlo a pití - kuchyně všech národů a vína celého světa, cokoliv co souvisí s vodními sporty a aktivitami - plavat jsem se naučit naštěstí mohl - řízení auta /vystřídal jsem spoustu značek od Škody po BMW/ a ....... samozřejmě cestování! Poznávání nových míst, lidí, zvyků, obyčejů, vůní, chutí a dalších požitků. Ano, jsem požitkář, přiznávám.... :-)

Cenu má pouze cesta.Pouze ona trvá,kdežto cíl je iluze poutníka,kráčejícího po hřebeni,jako by smysl byl v dosaženém cíli. 

Antoine de Saint Exupery, Citadela